Why not Mee too

 Počkej!

Ještě jsem nezačal...

Ne, tak já právě začnu sama. Protože já se omlouvám, ale budu teď mluvit já, sama, tak mě nepřerušuj, prosím, ale nech mě to říct celý, i kdybys třeba měl pocit, že jsem se nějak zbláznila nebo co, tak mě nech, protože už jsme dospěli, myslím, prostě do takové fáze, že musím, že to musím říct nahlas, že jsem velice nespokojená...

Tak do toho...

Díky. Protože mně to přijde opravdu nespravedlivé. Ano. Absolutně nespravedlivé, že musím trpět za jiné. A nejen já, samozřejmě, ale to je velký počet mně podobných trpí, naprosto bez přehánění, co trpíme v důsledku nemožnosti navázat takové ty normální kontakty a vztahy s opačným pohlavím, když tedy použiju tenhle výraz, ačkoli mi, samozřejmě, nejde jen o to pohlaví, ale jde mi, samozřejmě, i o to pohlaví, a to vůbec ne až kdesi v poslední řadě, to jako musím otevřeně přiznat, že jde o důležitou součást vztahu muže a ženy, protože co si budeme něco nalhávat, já to prostě chci a ráda bych, aby se o mě muži zajímali, prostě tak nějak normálně, aby si mě všímali a aby o mě stáli a bylo to na nich hlavně vidět a netvářili se, že jako nejsou a že já jsem vzduch, když na mě čumí, teda nenápadně, ale já ti vidím a chtěla bych, aby o mě usilovali, prostě aby se snažili mě dostat, nějak se se mnou sblížit, nějak viditelně. Zjevně. Nápadně. Abych je musela spíš odhánět, vlastně, to by se mi asi docela líbilo. Rozhodně teda víc, než aby si mě prohlížel nenápadně z zrcadle! Já bych dokonce, v jistým smyslu dokázala říct, že ať to dělají jakkoli, protože nepochybuju, že je každému jasné, že rozhodně nemám na mysli nějaké násilí a podobně, kterýmu stejně nezabráníte žádným předpisem ani zákonem ani ničím, to jsou prostě fool people, který jako fakt nechci, ale žádnýho násilníka asi vůbec nezajímá, co chci nebo nechci, ani není zvědavej, co říká nějaký hnutí nebo spolek nebo neziskovka, to se prostě musí trestat, násilí, vždycky a všude, ale jinak... Ať se snažej. Prosím. Protože já si prostě myslím, že jsme se velmi jako ochudili, když jsme všechny muže automaticky redukovali na tu jejich fyzickou úroveň, na toho násilníka, kterýho jsme odkopli, ale to je prostě jen jistej druh generalizace, nebo stereotypizace spíš, ale skutečnost je jiná, protože spousta kluků hledá vážnej vztah a touží po něm, a možná je jich takových dneska víc, než je takových holek, jenomže oni z nás už dneska mají strach, z těch následků, a tak radši kouká jinam, než aby něco riskovali, a to je pak docela strašná situace, to je... já úplně fyzicky cítím tu krizi, že my jsme se jako už dostaly do takové fáze, že už se navzájem cítíme být jako nekompatibilní, ale to je právě, myslím, ta chyba, že my si musíme nějak nadefinovat, co vlastně chceme, jako od nich, od sebe, od života a tak, a to si opravdu musíme ujasnit a přestat ze sebe dělat něco, co nejsme, protože vždycky je něco za něco, že jo, to je jasný, ale my se tváříme, jako by to tak nebylo, takže já teda za sebe říkám naprosto otevřeně, že jo, že ať mě klidně plácnou přes zadek, že já jsem v pohodě, však proč taky ne, teda samozřejmě to není v tom smyslu, že jako někde půjdu a všichni se na mě vrhnou, to je jasný, ale... Však nejsem blbá a umím taky plácnout, třeba facku, když na to přijde, nebo ho nakopnu do koulí, když to bude potřeba, ale já se chci prostě rozhodnout sama, jestli mu dám facku, nebo jestli se na něj usměju! Nebo je to snad špatně? No není. Ale já prostě nemůžu. Nejde to. Dneska. A proč ne? Z jakého důvodu se mi to nemůže třeba líbit? Někdy. Jako proč je to v současnosti tak absolutely nepřípustný, že on má pak strach se vám jenom podívat do očí, třeba, nebo normálně přijít a zkusit to, aby mě dostal do postele. No prostě ne. Nic. Ani neřekne, že se mu líbím. Jenom kouká, ale někam jinam, hrozně opatrně, abych si jako nevšimla, že mi čumí na zadek... To mi prostě rozum nebere, tohle, kam jsme to dopracovali. Jasně, ono je určitě sice super mít to všechno tak nějak nastavený, mít ty práva a chtít všechno, ale pak se nemůžeme divit v té realitě, že jako docela narazíme, s takovým pohledem, s takovým způsobem nazírání, jakej máme, že se to všechno řídí teď podle nějakých ženských, co si jako po dvaceti letech nějak vzpomněly, že se jim to vlastně tenkrát nelíbilo! A co já s tím? Proč se na mě teď mají kvůli tomu chlapi dívat jako na nějakou... Divnou. A jak jako vůbec!? To fakt někdo bere vážně, že to vůbec neudělaly kvůli té roli, co pak dostaly, nebo aby mohly vydat tu desku, kterou pak náhodou fakt vydaly, nebo kvůli tomu místu, kam jinak vůbec neměly šanci se dostat? Jako já je nesoudím, že to udělaly. Když mohly. Ale proč se kvůli tomu má teď měnit celej svět? Jako abych já už nemohla? Ale proč ne? Z jakého důvodu se my už nemůžeme samy rozhodnout, jak to uděláme? Jako oni tenkrát. Tak když jim to stálo za to, tak jo, tak proč ne? Holt když můžeš, když máš tu možnost, tak přece nebudeš blbá, abys toho nevyužila. A když nemůžeš - tak přidej, že jo, to je jasný, nějakej ten dívčí look, abys taky mohla. Ale proč teď, když se v nich splašilo svědomí, nebo co je k tomu vede, to já nevím a já to ani nechápu, tak proč si JÁ teď mám kvůli tomu připadat jako... blázen? Nebo nějaká mrcha? Když třeba se potkáme někde na chodbě a on si mě až potom prohlíží a já fakt nevím, co s tím, protože když se na něj chci usmát, tak on uhne ještě předtím, takže jako jo, možná se mu líbím, ale mnohem silnější je můj pocit, že mě už dopředu hejtí, že se ho jako určitě chystám hned zažalovat, že mě voharašil a chtěl mě znásilnit a nějak už pošpinil jakousi tu moji ženskou podstatu nebo co. Ale jo, jako není to zrovna cool, když vám každej chlap čumí do výstřihu a na zadek a kdovíkamještě, ale... Jestli se na vás pak bojí podívat, tak to už je ale fakt mnohem horší. A konec konců, když už si ten výstřih a těsný kalhoty vezmu, nebo sukni, pod kterou nemám ani ten zadek pořádně schovanej, tak... co jako? To dělám pro sebe? Aha, tak jo, jasně, tomu asi věří možná tvoje babička. Ani náhodou! Tvoje babička není blbá! Když ty pak doma chodíš v teplákách, že jo, absolutně rozcuchaná! Kvůli sobě jako? To je prostě blbost, že si někdo bere krajkovou podpresenku, aby se cítil dobře. A že se na ni jako bude dívat jenom, komu to dovolíš? Když ti leze z trička!? No tak určitě. To se jako mám stydět, že když si teda vezmu hezký hadry, tak chci, aby se ně mě chlapi dívali? Jo, je mi to příjemný! No a co?! I když se za mnou ohlédne nějakej špinavej bezďák, tak mě to potěší. Jo, jsem asi crazy nebo co, ale jo, udělá mi to radost. Když se za mnou teda nerozběhne a nebude mě chtít osahávat. Jo, to pak asi přidám do kroku, to jo, ale jinak... Já nevím, ale aby se na mě mohl dívat jedině ten, komu to dovolím? Asi nějak písemně, nejspíš, tak to jako díky, nemám zájem. A oslovit by mě mohl taky asi jedině, když u toho bude advokát..?!? Můj - a jeho. Takže dva. Jo, aby to bylo naprosto dokonalý. Víte, mně se zdá, a je mi jasný, že si teď nejspíš trošku naběhnu na ty vaše genderový vidle, co s nima furt kydáte nějakej hnůj, ale fakt, skutečně to budí takovej dojem, jako by tohle všechno zorganizovaly ženský, co po nich buď ani pes neštěkne, nebo takový ty, co za mlada dostaly přes ten svůj ženskej šarm v kalhotkách všechno, co chtěly, a když to pak nějak přestalo fungovat, protože jim je o dvacet roků víc, tak se začaly bouřit, že to je nespravedlivý a že to je špatně. Ale jako, že to bylo špatně předtím, to jim nevadilo? Když takhle přeskákaly jiný holky, co ten svůj šamr neuměly používat? A nebo, to je taky vcelku reálná možnost, že to všechno zorganizovali chlapi, co tyhle ženský jen používají jako svůj nástroj, aby... Nevím. Aby všechno rozbili? Nevím. Ale vím, že já se teď můžu rozkrájet a jsem prostě neviditelná, že jo. A to je snad spravedlivý?! Jako jo, není to spravedlivý, když někomu stačí sundat kalhotky a má, co chce, to je jasný, ale svět prostě není spravedlivej a proč bych taky nemohla, aspoň jednou v něčem taky bejt skutečně ve výhodě? Nebo je to snad vada, bejt hezká? To taky dá práci! To si jen chlapi a jim podobný ženský myslej, že to jde samo. Někdo se prostě učí integrály a někdo na sobě maká jinak. No a co? A najednou, když to teda některým jako přestalo fungovat, a některým zase vůbec nezačalo, nikdy, tak se z nás všech proto musí stát nějaký skleněný královny, figurky, nedotknutelný, co jsou jako ženský fakt málem nedotknutený, ale na všechno mají nárok jenom proto, že nosí kalhotky? Ale sundat je, to už by bylo moc? To je uráží, když si to jenom představí? Tak jo, jistě, ono to zní krásně, když slyšíte, že vám nikdo nesmí bránit a že si můžete samy vybrat a tak dál, ale tak to prostě nefunguje. Protože na tomhle se uživí jen pár holek, co si na tom kecání kolem postaví kariéru, ale my, všechny ostatní, tím trpíme. A nejen ve vztazích, ale taky pracovně, protože když na to některá má a klidně by ty kalhotky sundala, tak teď prostě nemůže, protože se jí ten šéf normálně bojí. A navíc ani nejde jenom o toho jednoho blbýho šéfa, ale jako opravdu, dneska se chlap bojí se na vás jenom podívat. Ale fakt jo. On kouká do zrcadla, nebo normálně do zdi, a teprve, když se nedívám, tak mě nenápadně celou sjede očima, to jo, ale hned uhne a tváří se, jako bych byla vzduch. Nebo ze skla. Prostě nebezpečná. Ale na co máš ruce?! Tak možná jsem mrcha, ale tak to zkus! Normálně. Jenže my všechny, každá ženská, jsme prostě ze sebe nechaly udělat takový... Zrůdičky. Co z nich jde strach. Já vím, že takový nejste. Ani já taková nejsem, ale... Já ho vlastně chápu, protože ono vás to jednou dožene, i když prostě nebudete chtít bejt zlá, tak budete. Protože můžete. Protože vám to projde, protože na tom vyděláte, protože je to tak teď nastavený. Protože ono to skutečně vypadá, jako by se na nás dělaly pokusy. Jako na myších. Nejdřív, to už kdysi dávno, se zkoušelo, jak to dopadne, když se ženský vrhnou do práce, místo, aby se staraly o rodinu. A dobrý, prošlo to a máme, co jsme chtěly. Některý. Protože některý určitě z toho měly radost, ale jiným to rozhodně docela velmi zkomplikovalo život, co chtěly být doma s dětma. A teď kterých bylo víc? Ptal se na to někdo? Neptal. Na mě se dokonce ani nepodívá, natož aby se zeptal, že jo. Jestli bych třeba chtěla rodinu! Ne, to radši kouká někam do stěny. Jako bysme se nějak všichni dohodli, že to je nutnost a že se budeme tvářit, že to je ten pravej a nejlepší pokrok a jsme z toho nadšení. Jenomže to není pravda! A navíc to ani není ještě všechno. Když jsme se teda zbavily péče o rodinu, nebo nechaly zbavit, já nevím, tak jdeme dál a už bysme jako měly taky přijít na to, že ta rodina je vlastně zbytečná, nebo že děti jsou zbytečný, že nás to všechno jenom omezuje a brání nám to, abysme... Jako rodina? Nebo spíš ta práce? Nás omezuje. Jo, někdo asi radši vyplňuje tabulky a grafy, než by vyměňoval plínky, ale... Nebo samozřejmě, že já bych taky chtěla být ředitelka zeměkoule, nebo slavná malířka a herečka a jánevímco ještě, ale to by chtěla spousta chlapů taky - a vždycky budou dělat jenom nějakou blbou práci, jenom aby se uživili, nebo rodinu, pokud na to mají koule, že jo... Houby! To už nikoho nezajímá. To je přece absolutně zbytečný! Jenomže většina holek taky skončí u takové přiblblé práce a jen naprosté minimum se dostane k něčemu zajímavýmu, jako nějaká ředitelka nebo výzkumnice mezilidských vztahů, co ty vztahy spíš jenom komplikujou, nebo aspoň do těch neziskovek, co bojujou za naše práva. Jo. Právo na práci ve fabrice. Na to ale kašlu, na takový právo. To se přiznám, že bych fakt mnohem radši používala ty kalhotky. Sundaný. Tak jsem ženská a používám ženský zbraně. Ale to nejsou jenom ty kalhotky. To je celej arzenál, kterej když se naučíte používat, tak vám každej chlap bude zobat z ruky. No a co? Je to snad hřích? Nebo mě za to chcete zavřít? Že nechci bejt jako chlap? Ale to je přece blbost, myslet si, že mám právo být tam, kde byli chlapi, protože jsem ženská. Ti úspěšní chlapi, samozřejmě. Jen proto, že nosím kalhotky. Krajkový. Ale nesmím je sundat! Jo, možná je to takhle nějak ušlechtilejší, když ty ženský zbraně používáme jako hromadně, když si to svoje umíme vyhádat, hezky po žensku, ale... Ono to nefunguje. A já ani nechci, aby se chlap se mnou hádal dřív, než se na mě podívá! Aby mě nenáviděl už dopředu. A měl ze mě starach. Aby to bylo tak už dopředu hromadně nastavený. Já bych fakt byla mnohem víc spokojená, aby se mě normálně zeptal, jestli by mě třeba mohl hlouběji poznat, nebo něco takovýho, blbýho, sprostýho, ale no a co? Aspoň vím, že o mě má zájem! Jako nic proti, ale není to divný, že dneska stačí, že ji ženská má, a už jsou pro ni kvóty a různý takový ty pravidla? Ženy a Romové musí být zvýhodňováni! Mně to teda zní hrozně. Chovat se jako ženská, to už není cool, ale mít výhody za to, že jsem ženská a jenom proto, že jsem ženská, to jo? Jako fakt nic proti, ale to bysme to pak nesměli všichni odnášet! Ne, prostě já nechci s chlapama bojovat a soutěžit. Ale to už jsem říkala. Ale je to tak, je to prostě pravda! Proč bych měla lhát? Já pro sebe nechci žádný výhody, nebo kvóty a jánevímco, tak proč bych to neřekla nahlas? Já chci jenom, aby to... bylo nějak normálně..? Jako dřív..? Ale jo, asi jo. Proč ne? I když to někomu třeba zní blbě, tak já to jinak prostě říct neumím. 

 Zpráva z tisku: 

Ústí nad Labem, 29. 5. 2020. 

Nemravný loudil na motorce obtěžoval běžkyně v parku, vybíral si ženy, které se mu líbily, jezdil kolem nich na motorce a dělal sexuální návrhy a nemravná gesta, než narazil na policistku, která ho nahlásila kolegům a ti jej rychle dopadli a zneškodnili - a vyzývají ženy, které byly tímto mužem osloveny, aby se obrátily na linku 158 nebo na nejbližší služebnu.

A jestli mi chce někdo vykládat, že chci, aby mě chlap mlátil, nebo tak něco, tak je debil. Oba. I ten, co by mě chtěl mlátit, i ten, co si to o mně myslí. Vždycky takoví debilové budou, co ženský mlátěj a co vykládaj nesmysly. To byste je museli pozavírat někam do ústavů, nebo tak. Ale dělá se to?! Já bych teda vůbec neřekla, ani náhodou. Protože podle mě mají najednou všichni jen samý práva, nejen ženský, ale i tihle úchylové. Ale ty práva jsou prostě celý nějak úchylný. Kdo to vůbec vymýšlí, tyhle nesmysly?! A proč? To by mě jako skutečně zajímalo. Já jsem taky mohla přijít a ukázat, že mě jako chtěl jeden oharašit, ale fakt sprosťák, debil to byl. A ani se mi nelíbil. Jasně, mohla bych. Ale já jsem mu řekla, ať mi dá pokoj. Jednoduše! Jo jako, nechtělo se mu, ale já jsem to naznačila prostě tak, že velice rychle pochopil, že má smolíka a nic nebude. Takže teď jsem jako já ta blbá? Jo, kdyby je někdo fakt znásilnil. Myslím, jako násilím, a ne, že si to pak někdy potom jako rozmyslela, že s ním sice byla celej večer a pak šli k němu a bylo to hezký, ale... ráno, nebo za měsíc, nebo za deset let si vzpomněla, že vlastně chtěla jít domů? Nebo že si to představovala jinak? Já nechci být hnusná, ale prostě musím. I když tohle je vážně blbý téma - ale kdo z toho dělá blbý téma? Já ne. To dělaj právě ty, co si po deseti letech vzpomenou, že se jim to tenkrát nelíbilo. A tenkrát si myslely, že jsou tak krásný, jako obrázek, co se na něj člověk jenom dívá, A kupuje jim dárky a zve je kamsi a platí za ně, aby se mohl dívat? Samozřejmě nikdo normální nepochybuje, že násilí prostě ne. To se nesmí. Nikdy. A už vůbec na ženskou. Jenže když mě popadne a odnese do postele, když já jsem ještě chtěla večeřet, tak... Je to násilí? Jako když řeknu, že to dojím, tak tomu věř, že mě pustí! Každej. Nebo možná ne takovej, co se mu líbí druhým ubližovat a trápit je. Ale s takovým asi nebudu večeřet - a když už, tak vím hned, že se mi to nelíbilo. A jemu to nesmí projít. U mě, ani u druhých lidí. Jenže to až dneska nějak vlastně najednou ani nevíme, co si o tom máme myslet, jestli teda chtěla, nebo co vlastně chtěla a kdy přestala chtít a kdy ji to přestalo bavit, nebo jestli si to celý vymyslela až druhej den, po tom, co ji ten zmetek poslal domů a nedal jí ani pusu. Nebo jí dal jen malou roli. Jo. A já si pak v tom výtahu připadám jako kráva. Já za to přece nemůžu! Ale on tam na mě jenom kouká a když na něj promluvím, tak se úplně vyděsí! To mu fakt vidíte v očích. Protože on mě chce, ale zároveň nechce ty problémy. Blbec, jo, řekla bych, že je to blbec, jenomže... Co on má dělat? Já ho chápu, protože... Má to zkusit? ...abych ho pak přede všema obvinila, že je sexuální agresor, že to na mě zkoušel, když já jsem hrdá ženská a nestojím o to, aby mě lovil? Ale já jsem hrdá ženská a chci, aby to zkusil! Jenže jemu už tam vzadu, někde v hlavě běží, jak ho budu žalovat pro znásilnění - a co on? Kdo mu bude věřit, že jsem to chtěla? Že to taky bylo vždycky. Nebo když vidí, jak si jeho kámoš nabral práci navíc, aby měli s tou jeho princeznou krásný bydlení, a ona je pak doma s dítětem a on pořád v práci a soused šikovej, nebo nešikovnej, ale je doma a tak tomu druhýmu nakonec zbudou jen prázdný ruce, když zjistí, že je až druhej, a taky alimenty, spočítaný z těch šichet navíc, za který se měli mít dobře. To není vůbec výjimka, vždyť i já mám taky takovýho kamaráda! Takže já mu vlastně nedivím, že má ze mě strach. Protože já ani sama nevím, jestli bych se nezachovala taky tak... Nebo vlastně... Budu samozřejmě chtít pro svoje děti to nejlepší. A on už tuší, že to tak bude a že já to dostanu, a tak na mě jenom pořád nenápadně kouká a... Nic! Jenže to pořád není všechno! Víte, že já sama už mám pomalu někdy strach se tam na něj usmát. Jo! Abych jako neobtěžovala já jeho! Umíte si představit, jak tohle deformuje lidi?! A chlapy ještě víc! Oni nejsou tak silní, jak vypadají, nebo spíš, jako chtějí vypadat. Nikdy nebyli takoví hrdinové, jako si myslej. A teď, když všechno, co bylo pro ně normální, ta jejich průbojnost, agresivita a tohle všechno je dneska špatně. Jako jo, samozřejmě, nemůžou se mlátit na potkání, ale... Tohle je ještě horší. Když na vás pak tam kouká do toho zrcadla a bojí se promluvit. Nebo když uhýbá pohledem, aby... To je hrozný. Takže... chápete mě?

Moc ne.

Jak to?!? Vždyť si o tom celou dobu povídáme!

No tak trošku tuším, něco.

Já to takhle prostě nechci!

Jo. To jsem pochopil.

Já chci bejt normální ženská! Normální. Někdy možná potvora, ale vždycky ženská. Se vším, co k tomu patří. Se vším. Já nepotřebuju s chlapama bojovat. Nechci je porážet - a už vůbec ne jejich zbraněma. To přece nemůžu vyhrát. A ani nechci, i kdyby mi k tomu měly pomoct nějaký tabulky a kvóty a jánevímco všechno. Nepotřebuju bejt někde vedoucí, abych si připadala důležitá. Nepotřebuju. Prostě ne. Já klidně přiznám, že můj svět je domov. Nebo chtěla bych to tak. Podle mě je to normální. Co ty myslíš?

Tak... Asi... Nevím. Spíš už ne...

Ty myslíš, že ne???

No já myslím... Že už se s tím nedá nic dělat.

Tak já si právě myslím, že se s tím musí něco dělat!